NÁVRAT DO "HISTORIE"

BEER Alois, kronikář, malíř narozen 27.02.1833 v Dobrušce zemřel 10.10.1897 v Dobrušce. Vyučil se soustružníkem a svoje pracovní i životní zkušenosti obohatil na svém tovaryšském vandrování, při němž se dostal až do Vídně, Lublaně (kde také navštěvoval malířské kurzy) a mnoha dalších míst tehdejší monarchie. Po návratu do rodného města si zařídil živnost. Svým okolím byl považován za podivína, ale i on sám se k místním měšťákům choval značně nesnášenlivě. Byl velkým příznivcem a nadšeným propagátorem technického pokroku. Podílel se na uspořádání a úspěchu dvou krajinských hospodářských a průmyslových výstav, které se uskutečnily v Dobrušce v letech 1889 a 1892. V osobním životě se však stahoval do soukromí a jeho jediným důvěrníkem se stále více stávaly sešity, do nichž psal a maloval všechno, co kolem sebe viděl. Beerovo kronikářské dílo je takřka monumentálním dokumentem, zobrazujícím slovem a obrazem život ve druhé polovině 19. století. Na třech a půl tisíci stránkách v téměř sedmdesáti sešitech zachytil především Dobrušku, ale značná část sešitů je věnována i jeho cestám a tovaryšskému vandrování. V rodném městě nakreslil a popsal všechny domy a podal i charakteristiku jejich obyvatel. Obdobnou pozornost věnoval Beer také ostatním městům a vesnicím v celém Podorlicku, ale i v jiných regionech, které třeba jen krátce navštívil (např. Povltaví, Šumava). Jsou zde zachyceny např. plány dnes již neexistující domů a jejich nákresy, lidé i významné události. Podrobně jsou dokumentovány především válečné události roku 1866, které podstatným způsobem zasáhly do života tehdejších měst a obcí východních Čech. Beer zachytil také oblečení, výrobní nástroje a výrobky a mnoho dalších věcí, které viděl vnímavýma očima. Jeho dílo nám tak zprostředkovává nejen svět objektivní, ale i myšlení a názory jeho i jeho současníků. Tvoří tak zvláštní svědectví o jeho době, kraji i městě. Dosud ne plně byly využity informace nejen historického, ale především etnografického charakteru. Beerovi současníci nejevili o jeho dílo příliš velký zájem. Výjimkou byl například pražský fotograf Eckert. Po autorově smrti byly sešity odloženy a pro veřejnost je objevil až Karel Michl, který je vystavil v Umělecké besedě v roce 1937. S uznáním se o Beerově odkazu vyslovili mj. Josef Čapek a Vladislav Vančura. Celé Beerovo dílo je dnes uloženo v archivní sbírce dobrušského muzea a zásluhou především Karla Michla z něho byly publikovány čtyři výbory: Nevděk, Dobruška 1936; Lituji, že nejsem básník, Praha 1970; Na vandru, Hradec Králové 1973; Památnosti mého podomování, Hradec Králové 1978; Alois Beer (výbor uspořádal Jiří Mach), Dobruška 2003. (úvod převzat z internetových stránek města Dobruška) Stránky města Dobruška Následující úryvek je převzat z knihy "Památnosti mého podomování" od Aloise Beera která byla uspořádána Karlem Michlem (vydal KRUH 1978) VÁLKA NEŠŤASTNÁ 1866 PROTIŽIDOVSKÉ TŘENICE TRVALY AS 14 DNŮ, ČETNÍCI STŘÍLELI, ODVLÉKALI, ALE VZPOURA SE ŠÍŘILA. MANIFESTI ČETL LID NEKLESAJE. As koncem února přišel chlapec s hřebíkami do skladu, v němž utiskován byl, tehdy přišed s otcem, pohádajíce se s odbiratelem, až se k tomu přidružili jiní, křičeli na ulici, zlořečili Žida, že víc a více lidí šidí a vůbec že Židé okrádají křesťané. Lidé se srocujíce, byvši rozehnáváni policií, ale tak dospělo, až se všechny budovy židovské uzavíraly v Hořovicích a trvaly protižidovské třenice as 14 dnů, kdež se jedna obec po druhé takých výstupků čině, nedbající výhružkám úředním, násilí činily, četníci stříleli, odvlékali, ale vzpoura se šířila. Noviny s děsnými zprávami plný! Bylo až vojsko povolané, takže byli všichni Židé v Čechách ohroženi. Příbramské stříbro zpronevěřené přispělo. Židé se tajně i na veřeji scházívali. V Dobrušce byly s vůkolím Israel hromadou. Činily se pohyby vojsk z ostatních zemí do Čech tentýž výjev udusiti. Současně bylo Prusko s Rakouskem nedohodnuto z roku 1864. V roce 1865 v létě arcivévoda Albrecht prohlížel mosty atd. v Josefově, od čehož jsem stopoval brzkou válku. Ovšem byl Hradec za svobodné město prohlášen: hlavní stráž byla skladištěm skla, čalounů atd, hradební byty obydlené lidem, brány otevřeny atd. (od r. 1864 až částečně koncem května 1866, kdež se vojsko scházelo, hradby atd. se opevňovaly). Vojsko táhlo do Čech ty buřiči zkrotiti. Tím toho Času žádnou válku občané netušili. Já předce jsem leckde válku prorokoval, a poněvadž jsem vzdor důvodů vysmán byl, neztráceje naděje v krveprolití a ti, jenž válku za nemožnou uznávali, neb v pokoření Pruska uličnickým chováním klukovským chtíce Prusko s punčochami, s čepicemi zastrašiti atd. Prusko na snídani prý padne. (Zatím padlo Rakousko a ti nemotorníci, šklíbové práskli nejdříve do bot, neb v smrtelných úzkostech se potulujíce. Jakmile byl manifest vyvěšen 9. 5., že se dřív meč do pochvy nezastrčí, dokud nepřítel nebude pokořen! Lid četl tuto vyhlášku, nehlesaje odešel.) 10. 5. odpůldne ohlášení dragouni. Já měl dostati dne 11. dragouna, kteří před polednim 11. 5. v Dobrušce měli přibýti, ale přichystavši, s očekáváním nepřišli od Opočna (nýbrž husaři 23. 5.). Lidé si nyní tropili žerty, vojáka nikde k spatření, ale u Josefova se pilně pracovalo. Po válce jsem sepsal dny, rakouským i pruským vojskem navštívené, spolu útraty podavše představenosti, prose náhradu. Byl jsem odmítnut! Neboť veškerá představenost k vůli mého bratra, jenž byl přes čtyři roky měšťanostou, a zavedlo se i stavělo velmi moc a vše již dávno potřebné, začež násilně byl zrušen v roce 1865. ČEPICEMA JE VYTLUČEM! BYLI ZNÁMI "ZLOTŘILÍ ČEŠI" (DIE BÖHMISCHEN RAUBERHORDEN). DRAGOUNI V DOBRUŠCE. V dubnu mluvilo se o válce s Pruskem, leckde vyzvali se mužští, skoro vysloužíno měli, v opětné vřadění. Dříví dlouhé se do pevností vozilo, přičemž i občani pracovali. Semtam povozy nápadně leckde jezdily, což i já zpozoroval. Pověsti válečné všech druhů kolovaly, nejvíce pruské zajímaly, jenže vždy s posměchem. Ale vzdor všemu se ke skutku podobalo. V pevnosti se všemu jen smáli neb odpovídali, že to vojenský cvik. Ztrácely se drobné měděné peníze, dne 7. 5. jsem v Týništi mohl velmi dobře na trhu dopadnouti, kdybych každému mohl na papírovou zlatku atd. dodati. Neviděv prve v Dobrušce nikdy důstojníka, as 4. 5. jeli dva důstojníci z Dobrušky (kolem mých oken v Opočenské ulici), jejichž průjezd jsem co válečný zjev udával, že jsem vysmán byl, ale šklíbové žasli, když 9. 5. na radnici Manifest (vyhláška) německá i česká vyvěsila se: My František Josef I, císař rakouský atd . .. vyhlašujem, že ... atd., dříve meč do pochvy nezastrčíme, dokud nepřítele nepokoříme!.. . Dáno d ... v ... 1866. Lid mlčky čítaje odešel. Poutníci do Vambeřic nechodili. V pohraničních obcích byly třenice, hádky i bitky. Lidé leckde počali své věci důležité zazdívati v tajnosti. Dne 10. 5. odpůldne chodil občan rozkazovat do domu, kamž vojsko přibude. Ke mně přišel po požehnání, že mám nazítří (11. 5.) uchystati libru masa, polívku pro dragouna k obědu. Maso atd připravené již o 11. hodině, šel jsem se dívati na příchod jejich od Opočna, ale když i zástupy zvědavých vojsko netušíce, tak jsme šli očekávati, že snad dragouni od Chábor přiklušou, ale marné bylo zevlování. Vracejíce se domů mysleli jsme, že zítra přicválají, jež i to se nestalo. Zdálo se, že nepřítel postrašen mír vyjednává, jak se stalo v letech 1850, 1853. Již 2. 5. na trhu výročním v Skalici byl obecný výsměch: "S čepicema je vytlučem, s punčochami je (Prušáci) zaženem" atd a na můj nesouhlas byl jsem tupen a ten, jenž nejvíce zuřil, šklíbě se těm ničemným Prušákům, po bitvě mu granát pruský urazil nohu, když po bitvě dne 28. 6. nalezl kouli šišatou (die Spitzkugel) šroubovitou, šrapnel, chtěje ji zkoušeti. V Prusku byly přípravy k válce patrné a obávali se zuřivých Rakušanů. Byli známé "zlotřilí Češi, - die Böhmischen Räuberhorden" und wilden Kroaten (divocí Chorvati), tím měli v Prusku vše v úkrytě a v pohraničních místech zazdívali, bednili. Přátelé a známí psali z Pruska: "Wir wissen, dass Böhmen unser Grab ist! (My víme, že Čechy jsou naším hrobem). Oblíbený vůdce Benedek stav se nejvyšším vojsk severních a poslal Prusům rozkaz: jestli se nevzdají, že je s hurrah přivítá a kartáči zasype! V Prusku věděli, že jsou od Rakouska podceňováni a sami Rakousko přeceňovali. Seznav Prušané, když jsem jich poprvé 12 ubytoval a stravoval, sjednocená mysl: "Wir wollen kämpfen mit Gott für König und Vaterland. Wir werden der Welt zeigen, das wir keine Puppen sind! (Chceme bojovat s Bohem za krále a vlast. Ukážeme světu, že nejsme žádné panenky). 23. 5., když šestou hodinu průvod v osmi "Octav" ke kapličce přišel, přiklusali husaři as 12 od Rychnova a postavili se čelem k pivovaru vedle lékárny. Začali hoši z průvodu vracejícího unikati, takže když korouhve přišly před můj dům, nebylo již hochů a lidé přebíhali, takže pan děkan s hudebníky k pivovaru došel a lid již obklopil husaři nově oblečené s krásným a veselým důstojníkem. Kvůli nim hrálo se divadlo a 24. 5. se maso, ač půst byl, všude vařilo atd. Zástupy lidu čekaly Eskadron (prapor), jenž se valil provázen prachem v oblak pluku 10 Bedřich, král pruský. Světlomodrý oblek, olivy žluté, čáka brčálová, kalhoty úzké v boty s velikými ostruhami, plášť bílý se širokým límcem chobotový. Až do této války měli husaři čáky, nyní obdrželi kučmy s perem orlím, jindy dobrovolníci "honvéd" takých nosili, pak atilu a kožich. Atilu i kožíšek ztratili husaři po r. 1854, též kapsy visuté. Do roku 1850 byli husaři čtverý v obleku. Husaři měli vesměs kalhoty úzké, vyšívané, do stojatých bot "czisma" a zavěšený kožíšek "dolman" a plášť "köpönyeg". Dne 25. 5. husaři odtáhli k Náchodu a zase přibyli sem jiní, jedna škadrona husarů od Rychnova, pak jedna škadrona dragonů se šarlatovými výložky od Opočna, sobě v Dobrušce oddechli a táhli do Bohuslavic. Dne 27. ráno protáhli z Opočna přišlé dragouni, jedna škadrona od Provoze a stádec (der Stab) do Nového Města, kamž i z Rychnova prošla jedna škadrona husarů. Dne 29. 5. přijachali huláni-stádec, později jedna škadrona dragounů, kteří zde bytovali až do 13. 6. Tito dragouni za strážnicí měli dům číslo 28 a na Boží Tělo 31.5. doprovázeli baldachýn. V Dobrušce byl střed dragounů, kteří se na polích panských společně cvičili, mimoto měli udělané příkopy za Provozskou ulicí, též náspy a bradla, kdež se posádka dobrušská v skoku cvičila. V střežnici byl dragoun do prdele vyplacen, že koně zanedbal. Tresty: ulicí běhati a do ďubky bití, po r. 1866 pominuly, vzavši si příklad z Prušáků. Mnozí přátelé dragounů přišli se loučiti! Současně se k válce chystala Itálie proti Rakousku, které zastupoval arcivévoda Albrecht. Dne 13. 6. dragouni veškeří k Náchodu odklusali, místo nich přitáhli huláni ze 6. pluku "Císař František Josef I", mající čapku žlutou a knoflíky bílé. Byli to nejvíce Benátčané. Leželi v Dobrušce až do úterý dne 26. 6. Jak jim zvěstováno: "Nepřítel hranice překročil", tehdy škadrona hulánů z Dobrušky nejprve k Josefovu odkvapila, jež měla hlídky po hranicích nepřítele Prušáka, jež mimo Čechů od jiných vojínů zván byl Burkuš, slíditi. Za pobytu dragounů a ulánů bylo jich chování něžné. CESTOPIS Z ROKU 1866. HLÍDAČI UČINILI NA ZVĚDAVÉHO BEERA, KTERÝ TÁHL ZA VOJSKEM, HON. ZA PILNOST A POSLUŠNOST SLÍBIL KADET BEEROVI, ŽE BUDE JEDNÍM VLASEM S BISMARKOVY HLAVY VYZNAMENÁN, JICHŽ MÁ JEN TŘI. ŽENA PEČLIVÁ PŘINUTILA BEERA DŮLEŽITOSTI V SKLEPĚ UZAVŘÍT. ZA VYSOKOVEM SE VLEVO I VPRAVO STRAŠNĚ DÝMALO, LOMOZ A HUKOT, STÉNÁNÍ A ŘVANÍ TĚŽCE RANĚNÝCH RUŠILO KLID. NA BOJIŠTI. Roku 1866 29.6. sotva as třetí hodina odpůldne, bitva začala u Třebešova, houkala děla pruská. Abych seznal průběh téhož výjevu a kryt byl, vyšplhal jsem se u lesa na jedli, kdež zpozorovav pruské hlídky a směr Průšáků, slezl jsem dolů a pádil k Volovce a mezi Dobravnicí a Zvolí najda svrchu nejlepšího rozhledu, tak jsem sobě znamenal bitvu, jež trvala as do 7 hodin u Čáslavek, kamž Prušáci postoupili! Jsa vysílen obrátil jsem se k Dobrušce, odkud jsem ráno vyšel devátou hodinu po bubnování ohledně vojska. Z vůkolních vesnic hlídači, soustředěni zvědavostí na bitvu, učinili na mě hon. Byl to den svátek sv. Petra a Pavla, kterýž jsem užil (i roku 1855 docíliv dostati se na maják, - auf den Leuchtturm in Triest, - kdež jsem obdivoval umění, sílu a moře). Jakmile dostav se na luka šestovická, tu již horempádem přiklusávali z ohrožených obcí a samot lomíce rukami, plakali celé rozsochaté, před nimi a za nimi kozy, vepři, krávy, pak vozy s čerstvě naházeným zbožím, koně, psi, husy běželi. Bylo to hrůzné! V Šestovicích panovali občané česko-skaličtí a nemohl jsem ničeho obdržeti, tehdy lačně jsem odešel, boty na ramenách, až v Bohuslavicích jsem žejdlík špatného piva dostal, načež jsem umdleně domů dorazil, kde se moje žena k spaní chystala, majíc mě za ztraceného, poněvadž ti nesmělejší zvědavci byli již před večerem doma vypravující, že jsem pruskými husary zajat. Chodili se zprávou, pak i s útěchou k mojí ženě as do 5 - 11 hodin večer; právě, když za nimi posledními zavírala, pravili: "Potěš jich Pánbůh, paní Beerová. Dobrou noc!" A žena odvětila: "Buď Pánu poručíno." Já jsem tmou a bos k prahu náspu přicházel, když tato slova pronesena byla. Já zaklepal volaje: "Františko!". Tu s radostí: "Kde ses tu vzal?" přijala, vypravujíce mi události od rána způsobené, když jsem s několika z Dobrušky vyšel a později se courali za námi. Jak jsme přibyli do Vršovky, tu jsem s dálehledem poznal, že pruští koňáci, pak vozy a pěší táhnou od Vysokova k České Skalici. Na ten zjev jsem se odtrhl společnosti a směrem ke Skalici. Někteří mě následovali. Viděl jsem spoustu od bitvy včerejší (dne 28. 6.), přiklusav do Nahořan běhaly proti mě husy, psi atd. i za mnou a téměř mi cestu zastavovali, jak by hladoví byli a já jejich pán. Z chlívů krávy bučely, koně řehtali, že ucítili člověka. Za humny zpozorovav tři husaři pruské, nato již ten poslední ode mne k Dobrušce utekl. Husaři majíce směr ke mně, já však se ohnutě dostal mezi žitem až k rybníku Rozkoš, náhon bahnitý, žabovitý, musel jsem až po břich břednouti, čím se noha uzdravila. Noha levá, též i pravá byly kolik měsíců od modrých neštovic skoro k nezahojení. Rozličné masti, listy, posledně psoserovy a denně nejméně jednou převázati. Někde jsem neštovici zahojil a jinde se otevřela. Dne 26. 6. nemaje času, poněvadž jsem dlouho v noci doutníky pracoval, an trafiky byly vyčerpané, a mne tímto důstojníky vyžádáno vojsku pomoci. Nestačil jsem pškáti, vojáci u mne stáli čekajíce, takže se večer dveře nezavíraly. Za mou pilnost a poslušnost po ukončení doutníku mně slíbil kadet, poddůstojník z pluku číslo 41, že budu jedním vlasem s Bismarkové hlavy vyznamenán, jichž jen tři má, až se z Berlína vrátějí. Při práci se vojáci od kadeta připravovali k bitvě a ztékání. Takto se končil 25. 6. 26. 6. vojsko dosti a trh se předce odbýval, ovšem velmi špatně, a již desátou hodinu lidé s vozy kvapili domů, vozy vojanské ujížděly nejrychleji, následkem toho se vůz překotil a jeden vojín zraněn těžce. Ten řinkot, hrkání bylo rachotu hromu děsnější. Šel jsem na náměstí zvěděti, bylo prázdné, čisté a skoro všude uzavírali, ani psa nebylo viděti. Mrtvé ticho! Slunce se zatemňovalo a občas vánek zmítal rozrejděný prach. Tu přicválá Generalstábler (der Sturmvogel), k němuž se dostavil měšťanosta, jehož však zastupoval Jelínek, ředitel škol, a sotva zodpověděli, přikvapil ulán a mžikem zarazil před velitele vypravujíc o poměru na pomezí u Olešnice. Nato z úzkého dlouhého papíru velel jisté pluky soustřediti, načež skoro letmo odkvapil přes kopec k Bohuslavici i Pohoří. Asi za jednu hodinu již vířily bubny soustřeďujících, popošli v Dobrušku, křičeli "hurah", táhli k Olešnici a došedši do Bačetína vrátili se, an nepřítel coufl přes hranice. Odpůldne krásné a vojsko se hemžilo v Dobrušce a kolem. Lidé pekli vdolky, buchty i lívance, ač chleba se již nedostávalo, vojsku i s pivem a kořalou sloužili. Mnozí si šavle u mne brousili. Na půdě bylo naplníno vojáky, kteří brzo odtáhli, a dostal jsem velitele myslivců a příručího Vlacha, kterýž zjistil, že vtrhnou do Berlína, když jsem jej k večeři k "Jelenu" doprovázel. Po půlnoci přišlo oznámení do Dobrušky, potem přišel posel (Ordonanz) klepaje as o 2 hodinách, kdež jsem jej dovedl do pokojíčka, nebyl jsem zvědav, jenž mi lehké bylo zvěděti, neb moje lože jest prkenná stěna pokojík dělila, nýbrž jsem se v lůžko vrhl, abych se alespoň poněkud vyspal. Ale nadarmo! Sotva voják odešel, již se strojili, něco ohřívajíce, a psali a již se dennilo, musel jsem dalekohled opraviti, a sotva jsem dopracoval, již odešli, přál jsem šťastný výkon! Ruce jsme si podali a tu nemálo jsem se divil, že řada myslivců délkou Opočenské ulice čelilo k nám, po pozdravu a vzájemném hovoru, k němuž i novin třeba, an stálo - "Die Unserigen haben schon Glatz errobert!" (Naši již dobyli Kladska). Nato můj noclehář velel: "Halbrechts! Vorwärts Marsch!" Trubači zavzněli, chocholy vlály, byly as 4 hodiny, až mně myslivci zmizeli! As od 8 hodin započal boj na Dobeníně (Branka) a dopoledne byli v Dobrušce lehce ranění a zajatí. Již po osmé hodině (dne 27. 6.) houkaly děla na Brance a v Dobrušce každou dělovou ránu slyšeti a okna se zatřásla. Lidé, kteří v neděli a pondělí nezazdívali, činíce teď vše uzavírali a co možné s sebou brali utíkajíce! Náměstí prázdné, jen někteří dívajíce se z věže, jak děla pruská blýskají, pak kouř a za chvíli jsme teprve ránu slyšeli. Pruské postavení bylo výtečné. Děla na Václavicích, polích, na silnici Náchod - novoměstské rozestavená vystřelovala vždy od levé strany. Sotva půldne bylo, již většina Dobrušťanů začali se rozutíkati: na Chlum, nejvíce pod Provoz, mnozí utíkali až do Skutče, Brna, Vídně a Pestu. Vysloužilci dodávajíce chuti s jejich chováním. Podnět k útěku byl již ráno as 9 hodin, když lidé obdivovali na náměstí uteklé z Olešnice, přestrojení, uděšení, v rozpacích. Mezi těmito byl k nepoznání finanční komisař (jindy důstojný) a též odjinud prchali Dobruškou nejvíce směrem k Vídni. Orli a tabule císařské strhali se, pošta ujela do Josefova, s sebou vzavši důležitosti a záložnu a p., činil se šumot i lomoz, však tichý, jindy hlučící. Odpůldne projel hřebřinový vůz s různým nákladem z Nového Města, na němž přeoděný úředník seděl, máchaje rukou křičel: "Lidičky, utíkejte!" jež dojalo těch ještě doma v rozpacích! Natož se Dobruška prázdnila. As po třetí hodině bylo mrtvé ticho, všude byty uzavírané jak v noci. Osoby hrdinstvím a výsměchy působící byli krotcí a plačtiví. Zrána 27. 5. vyšli z čísla 22a bubeník a pes velký buben táhnoucí, již as o 12 hodině přiběhl pes z bojištěte maje svého pána i s bubnem ztraceného, na svá místa a lítostně tulil se k všem, jehož kolik neděl v čísle 22a měli. Žena pečlivá mne též přinutila důležitosti v sklepě uzavřít, jež škodou bylo a větší byla by, kdybychom byli prchli, a ženě blízká smrt. Lidé přicházeli prosící o nějaké ukrytí, jejich věci, přicházeli majíce peřin a jiné věci, levně nabízeli, až prosili, aby mohli bezpečněji na útěku žíti. Mohl jsem o 4/5 levněji nakoupiti. Abych se zbavil takových návštěvníků, tehdy jsem dům č. 27b v Opočenské ulici, téhož času nejprostrannější a úhlednější, zamknul. Žena mě zase ke útěku připravovala, k čemu jsem tupý byl, a když již sama na zádech ranec měla a Lidmilu na rukouch, já se ještě nehýbal, byv rovnáním zaměstnán, a kdykoliv žena přišla, našla mne pískajícího a ji odmítujíce, tehdy usnesla se, že sama s dětmi (Eduard a Lidmila) a s kravou již odvázanou odejde, ale předce bylo by obtížné, tak se již naposled vrátila, mne již rozhorleně vybízela, a poněvadž jsem se opět lhostejně tvářil, tehdy mně řečnila: "Ty bohaprázdný člověče! Ty máš všecky lidi hloupými - ten a ta rodina již dávno jsou pryč, jací jsou páni a ty si tady lelkuješ a hvízdáš." Načež jsem vzal láhev kořaly a do sklenice nalil, aby se choť napila, že půjdem, jí sklenici skoro vylil, když nechtěla píti, nebyvši zvyklá. Jakmile polovice moje té kořalky vypila, začal jí ranec těžkým býti, tehdy ulehčivši počala jinou, hlava se jí točila a p., až od svého záměru ustoupila, až seznávala moje chování za dobré a vše k cestě připravené opět rovnala. Pracoval mi šindelář až do 27., jež mu kořala, se dávala, a tak jí moc zbylo. Zdálo se, že snad strachy spíme, tak ve dne nosili odpadky šindele, co by byli kořistili v naší nepřítomnosti. Před půldnem již se povídalo, že naše vojsko padlo, zničené jest! Prusové chytají lidé, vše hubějí! Což mě donutilo k přesvědčení a já vyšel po čtvrté hodině odpoledne s Lemfeldem. U Běstvin, za Spy nabíjely některé tlupy, po obalech a papírových závitkách seznáno, moc-li vojska bylo a kterak se chovalo. V Krčíně hospoda čpěla od piva a kořaly, ale nikdo tam, jen hospodská nám piva prodala. Za Krčínem na voznici k Vrchovinám byla záloha našeho vojska; vozatajstvo, koňáci zde krmili, jak místa ukazovala, a as čtvrtou hodinu postoupili k Náchodu. As 8 hodin bylo, když jsme zavítali do háje na vršku nad Lhotou, odkud položení bitvy seznali. Vozy s raněnými se ubírající na Nové Město, které tam na pokraji sbírali jen občané mající vlajku bílou na voze hnojným atd. Kleny hořely a za Vysokovem vlevo i vpravo se strašně dýmalo, lomoz a hukot, sténání a řvaní těžce raněných rušily klid i přírodu. V Šonově nebylo obyvatelů kromě dva starci a několik stařen ukrytých. Nechali vše státi a utekli netušíce, že Šonov s Provodovem a Václavicemi se stanou terčem bitvy, v staveních byli ranění. Vše zotvírané! Za dvorem, u něhož první pěší padli, jsme chtěli až ke chrámu doraziti, ale stráže rozestavené na výšině dobenínské nám chtíče zkazily. V obilí sem tam cesty, místy od rejdu koní neb místa uválená padlými. Noc nastala, ač měsíc malý svítil, a pak k nám přišli od Branky Kudera sedlo nesa, Blecha a vysloužilec z Masti, načež jsme zabočili k Vrchovinám klopýta-jíce i přes věci a Šonovští jsme navštívili, v němž vojín špatně mluvící německy a česky, byl z pluku Gozutto č. 56, s radostí, že nás spatřil, nemoha se udržeti přiloudal se k nám, kulka mu krkem prolítla, byl zeleninou k nepoznání obvázán a těšil se, že v příštích dnech bude velet Benedek, zlořečil zprávu bitevní, jež mně již známá byla. "Sotva jsme se u dvora postavili beim Fuss, počali porůzně v obilí krytí do nás stříleti, když náš velitel nevšímaje se, chtěli jsme sami stříleti, jež nám nedovolil". Vrchovin jsme došli nejkratší cestou nevyhýbajíce se předmětu, a tak jsme statek prošli, ale příchodem naším nastal v konírně lomoz i v kravíně, řehtali koně, krávy bučely a vše se ozývalo, i pes kňučel, jindy lomcujíc štěkal, a člověka jsme neucítili. Když jsme došli k poslednímu stavení, šly nám husy vstříc nás obklopujíce a jen přelízka jim dotíravost zamezila. Přišli jsme na Nové Město, kdež v Klášterské ulici tlupa hlídačů stála. Já šel as 20 kroků vpřed, a hlídači se rozstoupili (jindy jen hlídač zastaví). Město neposkytlo světélka, až pod branou Horskou za mnou pekařka vyběhla, ptaje se, mohou-li chleba péci, zdali Prušáci nevniknou. Ji ubezpečiv v chodě. Ve Spy tábořili Novoměstští, jež jsem domů poukázal, an bezpečí jest. Za Spy mne došli moje čtyři, an jsem již umdlením v chodě dřímal a čím dále tím více, že ani mluva neprospěla, jen klopýtnutí neb zašmodrchání z meze do obilí. Oni mi ušli a spaní se mnou cloumalo již nesnesitelně. Předce jsem dospěl do Křovic a v hospodě jen piva žejdlík, jen abych se zotavil, vypil, nemaje chutě, neb jsem byl kolikadenním namáháním a nevyspáním vysílen. Z hospody vyšel jasně, a ještě jsem humno zašel, ucítiv dřímání, kteréž rostlo, a tak že mnou zmítalo, jak silnice stačila, a jen blíže Dobrušky byv z té choroby vyrušen, poněvadž zvěděli Lemfeldem, že přijdu, počali mi v ústrety přicházeti, jichž jsem jen krátce v chůzi odbýval. Přijda na náměstí mne zastaviv s tlupou Šarf, bývalý poručík, jemu jsem přání vyhověl, což ostatní kolem stojící slyšeli, a dobré noci přejíc odcházeje, ale lid zvědavostí nenasycený pádil za mnou, otázkami obtěžovali; hleděl jsem se domů dostati v Opočenské ulici č. 27b, kdež jsem sebou v lůžko vrhl a bez procitnutí ani sebou nehna pozdě ráno vstanul as sedmou hodinu. MRAKY VYVSTÁVALY, DUNĚNÍ, OKNA SE TŘÁSLA I OBČAS STÁLÝ RACHOT HROMU, ZDÁLO SE, ŽE BOUŘKA ZUŘÍ. BYLA TO DĚLOSTŘELBA. PŘIŠLI DVA VOJÁCI, NAMÁHAVĚ MLUVILI, JSOUCÍ UPĚNĚNI, UDĚŠENI, BYLI TO RUSŇÁCI. NEŽ RAKUŠAN NABIL, PRŮŠÁK MĚL PODRUHÉ VYSTŘELENO. Dne 28.6. a dále nebylo v dobrušském vůkolí vojáka krom raněných, ale přicválala tlupa dragounů přivedši domnělého výzvědu od Bystrého a jej do Josefova vezli. As po 12. hodině přiklusali ze zkumu tlupa husarů od Solnice, kteří se na náměstí odpočali a odkvapili k Opočnu. Rakouští příslušníci z Pruska ještě přišli, a k Moravě. Dobrušťané poblíž rozutíkané vraceli se. As od 2 - 4 hodin mraky vyvstávaly, dunění, okna se třásla i občas stálý rachot hromu, zdálo se, že bouřka zuří, an podobně bývá. Byla to dělostřelba u České Skalice, kdež z obouch stran na sebe střílejíce rány splývaly. Bojováno již od 10 hodin jen puškami a šavlemi. Nastal Petr a Pavel, svátek dne 29. 6. Jindy vše vystrojené a ve vůkolí pouty. Dnes skoro na první mši svaté kostel málo navštíven a všickni jsme byli všedně oblečeni, u kostela neb jinde nestáli lidé, jak jindy zvykem bývá. V čas druhé mše svaté policajt bubnoval oznamujíce záležitost válečnou! Byl to den jak všední. Den byl krásný, příroda spala: ptáci ani muchy nelítali, jak jindy vidíme a cítíme, žáby neskákaly, ni kuňkaly atd. Nejlépe jsem tento vzácný výjev cítil. Hnízda i doupata byla utlumená, ani včel k spatření. Neboť boucháním a rachotem nepřirozeným a kouřem, rykem a sténáním, bědováním vše bylo zaražené. Jako v hrobě! Když jsem se z obzoru pruským husarům ztratil, a přijda na vhodné místo na pláň "Rozkoš", jež mezi Domkovem, Šeřeč a Spity se rozkládá, tak jsem si liboval můj plán, směr, ale přijda k průhonu, jejž jsem netušil, byl široký a hluboký, tehdy musil jsem podél břehu rovného hledati místo k přeskoku, čímž jsem směr zpáteční činil, až dostav se, kde se zdálo úzcí a mělké místo, ale moc obrostlé. Abych koňáky postižen nebyl, a předce ke Skalici přišel, tehdy - přeskočit neb brodit se platit musí. Skoku jsem si nedůvěřoval - ale hladov, i žíznil, tak jsem si oddechl a zouvaje boty ke kolenům, v nich kalhoty, nohy byly zardělé a levá neštovicemi rozryta, tak stoupám do průhonu, a sotva jsem kročil, ucítiv krotké žáby atd a hloubku nad kolena, silnou dlouhou holí chmataje a kročiv do středu náhona, kde voda proudila, kterou s břehu viděti nebylo, zdálo se jen nad kůtka, čtyřmi kroky mokřinu přebřednu! Vydrav se na břeh co vítěz, nohy usušil a do bot, přes vrch zalesněný uzřev zevzdáli střechu, jež jsem ji měl od Skalice za Rousinov. Přijda ke střeše, jež statek byl v Jesenici! Vcházeje opatrně dvírkami statku a tu nenadále husy štěbetají, kachny kvačí, slepice krákorají a všichni na mne doráželi, holubi vrkajíce slítli a já obklopen nevěděv co počíti, abych co nezvaný host někým s holí uvítán nebyl, neb Prušáci nepoplašil. Načež jsem z studně vodu vyvážil a se občerstvil a hlad zahnal při zvuku radující se drůbeže, a chtěje dvírkami odejíti, ale zvěř mne tísnila, tehdy myslel, že žíznějí, k čemuž jsem vody vytáhl a mezi drůbež lil, čehož si nevšimli, nýbrž hlaholili ustavičně a dobytek v chlévách se ozýval, tak jsem uznal, že se radují z mé přítomnosti, a ne že žádají krmě a napájení a vydrav se dvířkami ven, a zahlédl hlavu lidskou kmitnouti se statkem, kam jsem zabočil uzřev v vratech starce vyděšeného, jejž pozdravil prose ho, kde se vynacházím a zdali by mne prodal jídla. Jakmile stařec seznal, že nejsem z tlupy drancujícké, tak se utišil a pokynul, bych v tichosti za ním šel, vrata za sebou klidně zamknul a v síni jsme zasedli, přenechav mi chleba a málo mléka, ale nemohl jsem jísti. Když se dozvěděl, co jsem a odkud', tak se radoval, poněvadž jsem měl ženu Jana Skrovnýho, jenž s ním ve Vlaších bojoval. Byli to dobří známí, jenže Jan Skrovný již zemřel r. 1858 a tento bývalý dělostřelec stav se v osudných dnech hlídačem několika statků. Najednou sebou trhl, ucítiv vraty drkati, načež pozvolna vykukal a vrata se netišily, šel je slídit a otevřel. S ním přišli dva v plné zbroji vojáci pohřešení, vyhladli atd, namáhavě mluvili jsoucí upěnění, uděšeni, málo znali německy, byli to Rusňáci, ale Dobrušku si pamatovali a mnou se křísili. Hlídač předvedl někde ze sklepení selku nemladou, jež přinesla bochník chleba, másla i tvarohu, pak mléka, jež vojáci hltavě polykali a já si opět zakousnul v pomazanej "chlíb". Když se najedli, tehdy že půjdem do Dobrušky a nás skrz Jesenici vedl, kde bychom nepřišli do styku s hlídkou pruskou, jež hlavní stráž u sv. Františka tábořila. Již jsme kolem humen kráčeli na kýženou cestu, když zahouklo dělo za Rousínem, jehož jsme jen domněnkou měli - a ta druhá rána i třetí zaduněly až k otřesu, i seznajíce, že bitva počne. Kouř se kotoučil v oblak a v tom zjevu objevili se dva Prušáci za žitem proti nám jdoucí! Stařec nám nejblíž po mezi žitem ukázal prchnouti a vojáci, aby čáky sundali, sbohem nám dávaje zmizel. My se dostali do lesa, kdež jsem Rakušákům k Dobrušce cestu ukázal. Hrůzou zmizeli, a já se dostal do Volovky, pusté, krví zkropená místa a rozervaná, kusy křídel, peří atd, všelicos rozházené. Na vrchu jsem žasnul. Plížící pěchota kryla se pálíce do nekrytých a v ústupu statečných Rakušanů ve své vlasti! Naše jezdci sem tam vybočili a zmizeli, a děla se šikmo bleskem v řadu postavila, vypálíce a okamžitě v témž postavení coufala. U Čáslavek postavili raketéři, kteří v tichosti v kouři ohnivky švihajíce a již po třetím švihnutí byla Sebuč v plamenu, již po prvním se plameny šlehaly, v jichž světle míchali se vojáci pruští. Rakouská setnina tiše podle dráhy od Doubravic ke Zvole, leckde jezdec kvapil. Josefov při západním slunci hrůzný byl, co ostrov vyhlížeje, rozsáhlá luka s vysokými keřemi stála pod vodou od Šestovic, Ples Starý, k Jaroměři. Od Jásené táhl prapor pěších majíce vpředu hudbu, k Josefovu. Mezi Jaroměří a pevností bylo hemžení: vozů, jezdců, chodců sem a tam. Mezi Dvorem Králové a Svinisťany bylo kolik požárů. Střelba drobná podobající se honům na zajíci značila místa krveprolévání na více místech soudobne. Bylo to divadlo vzácné, úžasuplné, též v nejistotě. Kulky bylo slyšet blíže mne v zem zašustit. Lecjaký předmět neb výjev se kouřem zastínil. Nejvíce vlál tmavý kouř od raket. Když jsem opustil Jesenici a sbohem dal ustrašeným pěšákům dvoum (Rusňáci z Bukoviny), tehdy jsem vpravo zabočil kolem Nového dvora do lesa, u silnice na nejvyšší strom vyšplhal, abych viděl polohu děl střílejících. Na vrchu jedle nespatřiv něčeho, jen stromy a podobné mi překážely, tehdy spustiv se dolů a na silnici k Volovce liduprázdné doklusav, kam se mi přiblížil "brúskař" z Moravy všecek uděšený a krůsnu mu vojáci probrali, peníze ponechajíce a brusky rozházeli. Chuďas bez všeho musil žebrati o chléb atd., když se někam do úkrytu dostal. Mne jindy znal a nyní sotva se pamatoval, kde je a co je. Tak byl zpitomělý válkou! Doutnák (die Lunte) jest provaz kolem hůlky, jenž před střelbou se zapálil, který stále doutná, ale nepohodlný a nebezpečný. Prusů zápalka jest motouz (šňůra) dle libosti dlouhá, na jejímž konci háček s zápalkou (das Zündhütchen, Capsel), ana na druhém konci má kroužek na prst, nosí ji střelec v kapse, a když má vypáliti, tehdy nasadí zápalku na pánvici děla, načež motouz (der Spagat) natáhne a druhou rukou na ni klepne a náboj vyletí, tehdy pohodlné, lehké, bezpečné. Čemuž se Rakouští posmívali! Prusův vůz dopravní, na jehož zádě osten šikmě pevněný pro navlečení kola záložního, jehož jednotlivec lehce navlékl i sundal a v stejné váze se jelo. Vozy Rakouských (das Fuhrwesen) měly na straně vozu zavěšené kolo záložní, které s obtíží jednotlivec zavěsil neb odepnul a vozu škodilo a déle trvalo. Vozy bedněné zalíbily se rolníkům v Čechách a podobných již užívají (den Sandwegen). Taktéž vozíky dělové: příď jest truhlík pro náboje a potřeby dělové, na nichž sedátko roubené s drátem k ochraně čtyrch dělostřelců. Jest lehké, neznatelné. Rakouský vozík rouben z fošen, který těžký a značný. Veškeří Prušáci boty majíce s holínkami na přezku k utáhnutí, což se našim občanům v Čechách zalíbilo, vbrzku se takových nosilo. Pruští pěšáci v polou silným širokým řemenem stáhnutí, na němž kulovnice (die Patrontasche) k pošinutí a stranou šavle i s bodákem. Rakušané pro každé řemen zvlášť. Byli v řemeni. Prušáci počali načerňovat orlice, okrasy mosazné na helmách. Píka pruských hulánů byla delší, silnější rakouských pik, které praporečky měly. Puška pruská "jehlovka" (das Zündnadelgewehr) delší rakouských a rychleji střelba, méně bouchala i donášela. Rakušanů puška s nabijákem železným (der Ladstock) jen k pažbění (zum Kolbengefecht) byla vhodnější pruských, čehož se zřídka stává a skoro neužilo. Nabívání (das Laden) - náboj se do roury nabijákem zarazí, nabiják zastrčí, zápalka na pánvici vloží, kohoutek se spustí a bouchlo více i donášelo dále. Než Rakušan nabil, Prušák měl podruhé vystřelíno s menší prací. Činil takto: jehlovku kuličkou otevřel, vložil náboj a spustil. Jehlovky by nezvítězily, nýbrž svornost a dobré řízení, jehož Rakousko postrádalo! Vojsko rakouské bylo statečnější, zuřilo, ale surové. Clam Galas, ničemný hrabě, a více jiných, Benedek, co nejvyšší, pak hrdinný a milý Gablenz nemohli to zmocti. Mapy pruské byly výtečné, naše špatné a málo! Prušáci v soustředěný řetěz a kryli se lesem. Rakušáci v různých tlupách jsouce hladoví a p. vrhali se zachovalé přesile v ústrety! ŠENKÝŘ JOSEF BYL OD PRUŠÁKŮ LAPEN CO POVSTALEC A VLASTIMIL. DEJTE NÁM TY CHLAPY, MY SE O NĚ POSTARÁME! PRUSKÝ DŮSTOJNÍK DAL BEEROVI DVA DOUTNÍKY SE SLOVY: "SOLCHE RAUCHEN WIR IN BERLIN." (TAKOVÉ KOUŘÍME V BERLÍNĚ.) Šenkýř Josef, řezník, prvorozený z druhého manželství, byl od Prušáků lapen co povstalec (vlastimil) v rozehnaných "buřičů", vedením Nováka (později lékař), chtíce v noci Dobrušku útočiti dne 24. 7. 1866. V ní tábořili Pruska záložníci (die preusische Landwehr). Dne 25. července veden takto v zástupě as 800 branců po osmé hodině ranní při kopání a strkání z hlavní stráže v Dobrušce do Solnice a Kladska, kde byl kolik týdnů uvězněn při špatné stravě. V Prusku na něho plili, házeli atd. Zeměbranci tito mající prápor v čele, též po dvouch bubenících a mezi nimi pištěc kráčel v každé setnině. Téhož dne 24. 7. popošli předpoledni 730 mužů zemské obrany, Slezané s práporem, k nimž co záložníci odpoledne přijuchali Šenkýřův otec, tkadlec, přes 14 roků vojákoval, obléhal Vídeň r. 1809 proti Napoleonu Prvnímu, který svedl kruté bitvy blíže Vídně u Wagramu (na Moravském poli, das March-feld), pak u Aspern, načež přitáhl do Senbrunu a konečně Vídně se zmocniv a pojal princeznu od císaře Františka I. Když klidně domek Šenkýřův hořel, objasnil polohu, na níž povstalci soustředěni, tu na střelbu Prušáků, od Uhrů Burkuši zvaní, rozutíkali se dobrovolní Vlastimilové, chtíce přispěti Rakousku, kteří již vchod do Nového Města Prusům zabránili dne 24. 7. předpoledni a tak tlupa branců pruských většinou v stáří as 40 roků a vesměs ženatí zabočila skrze Krčín k Dobrušce, kde as po 1/2 hodině odpolední umdleně přibyli a řadou dvojmo as dvě hodiny stáli před lékárnou a poštou (ještě skrovnou a bez drátu rychlíka), čelili k pivovaru, než byli po dvouch do bytu zavedení: náměstí a Opočenská ulice. Jejich velitel, praporečník, as tři důstojníci bytovali v hostinci U jelena, jehož měl Köhler z Rychnova i choť jeho Jelínkova najatý od Vaňky, učitele na Jedlině (Tanndorf). Dokud zkroušení Burguši volně v řadách stáli, spílali mnozí, jak se jich zmocniti a nahlas pozadí obcházejíce chtěli ubozí napadnouti. Těchto zeměbranců nezvaných ujal se na podloubí procházející Karel Šarf (c. k. dělostřelec ve výslužbě as 40 roků starý, válkou zchátralý, jehož otec vysloužilec z válek Napoleonových, raněn, stav se vrchnizorce u finance a jednou usazen v Dobrušce) pravil zvučně: "Neopovažujte - Prušáky znepokojovati neb docela tito napadnouti, sice budete pykati, - a Dobruška bude nešťastná." Ale ze zevlujících vyšel jeden na schody radnice a postaviv se přede dveřmi do radnice, počal rukami máchati co vyzvání k pračce, proti Prušákům křiče: "Dejte nám ty chlapy, - my se o ně postaráme," byl to velký silný muž z Bohuslavic Hronovský. Nepřátelé, byvši na spaní v stodolách hromadně a sotva as usnuli, jakož i umoření Dobrušťané probudila střelba povstalců, kteří od sklepa do města střílíce, načež rachotily bubny a trubky vřískaly na poplašení shromážditi se k praporu. Než se všichni sešli, byli již mnozí Prusové, kteří ještě v hospodách dleli, neb jiní nedolehnuvší, pochodem na kopec rychlým, vše s cesty odmítajíce dosáhli sklepu od a nad pivovarem, pálili z jehlovek, čímž povstalci ke Křovici ustupovali. Nepřítel přijda k domkům osamoceným, k Dobrušce patřícím, ale již u Křovic na silnici po vysočině, a domek Šenkýřův, od něhož vítali povstalci nepřítele, byl mžikem z revolveru zapálen. Mladého Šenkýře vytáhli, an měl ještě teplou pušku, pak vedle Pařízka sebrali a později Šolínové a Novohrad-skýho, starostu z Křovic zavedli do strážnice číslo 38 v Dobrušce v přízemí vlevo síně, kde i císařští za hlavní stráž užívali a v mezidobí Dobruští mívali své noční hlídky vždy až 30 sousedů jen v čase válečném. V nočním chvatu zapomněl nepřítel prapor s sebou vzíti, tak několik Dobrušťanů měli chuti prapor z hostince za kořist a vítězství Prušákům odejmouti, který až po snídaní nepřítel odnesl a odtáhl co vítěz s kořistí (zajatci) zvučným pochodem a vesele je vyprovázeli občané očekávajíce, že v lesích dobrušských Šenkýře prostřelejí. Po ukončení noční události dne 24. 7. vešli nepřátelé do blízkých domů k nocování v Novoměstské ulici, ne po dvouch, nýbrž kolik se kam vešli, až 20 mužů, pak aby byli s náměstím spojeni hlídkami. Povstalci byli z Jesenice, Nahořan, Krčína, z Černčic a Bohuslavic, jichž vedli "hoši" učitele Nováka z Bohuslavic (starší již lékařství v Praze studoval, nyní žije v Hronově v slávě a užívají jeho umění Prušáci vděčně.) Mladší bratr studoval, a když se první nepřítel objevil v Broumově dne 25. června, tehdy Novák prchl a přímě si cestu razil k domovu skrze potoky, louky atd, přibyl uřícen v noci domů, kde u otce bytovali c. k. důstojníci, jim zvěstovav nebezpečí pro Rakousko; pruští huláni kvapem vnikli do Broumova, kde šmahem pozorující hlídka rakouských husarů odklusala. Prušáci koho viděli, píkou napadali tázajíce se o stavu Rakušanů, též některé junáci s sebou vzavši, proto počali z Broumova a okolí prchati směrem k Pardubici, dne 27. 6. první bitva na Dobeníně svedená. Dne 27. 7. se vrátili pruští zeměbranci do Rychnova a s nimi něco dragounů a zelených husarů oznámil klid zbraní a v Křovicích, Dobrušce a na Novém Městě prohlíželi domy sbírajíce zbraně, jich na dvou vozích odvezli, nejvíce z Nového Města. Z Křovic zatkli 7 osob a zavedli je do Kladska. Mezi těmito byl starosta proto vzat, že ručil za občany, kteří zbraní postrádají, ale přesvědčili se a nalezli za komínem neb jinde zahrabané pušky, bambitky i také šavle. Tato zbraň nebyla chystaná ve válce, nýbrž památeční neb k osobní potřebě. V Dobrušce slídili Prušáci po zbrani a někdo mě udal co majitele zbraní, tehdy přišel dne 28. 7. večer důstojník tázajíce, abych mu ukázal zbraně. Já netušil nic zlého, kde sám za mnou šel a já mu na dlouhé rostlé holi nastrčený bodák z francouzských válek doručil řka: "Toť jsem učinil pro hlídání města nejvíce v noci, kde nás as 30 obchází střídavě město." "Ukažte mi jiné!" (Zeigen Sie mir andere Waffen!) Tehdy jsem ze škatulky vyndával bambitky kolikerého druhu vesměs pro děti co hračky, načež se usmál seznav, že slušnost zachovávám, dal mi dva doutníky drahé. "Solche rauchen wir in Berlin, Adieu!" (Takové kouříme v Berlíně, sbohem!) odešel, já jej se světlem až k náspi vyprovodil. Byl to vyšší státní úředník z Berlína, an příští den odjel ve voze berlínském (die Calesse, Kutsche) v středu svého vojska, měl zvláštní důstojnost, pochodem k Solnici. Onen mladší Novák vystudoval též lékařství a usadiv se v Dobrušce as r. 1871, as po roce nohou napadal, proto nosíval hůl, víc a více, až obě nohy vlekl opíraje se o služku, ana jej pod paží vodila, pak přestal choditi nechávaje se k nemocným dovážeti, kde jej dva složili a zavedli k lůžku, odkud byl ve vůz uložen. Někdy se nechal dovléci do divadla. Zdejší a blízcí z vůkolí sami se dostavovali k Fr. Novákovi, aby tito uzdravil. Po r. 1880 vystěhoval se z čísla 12 prvého patra k Barušce Pajgrové, kde v přízemí na vozíku ležmo seděje bytoval. Krásného počasí trávil v zahradě. Stále byl navštěvován s chorobou i k zábavě, jak mužští, tak ženské. Byl již přes dva roky bez vlády v rukách, ztrácel zrak, tedy musela jej krmiti a nočník podkládati, lidem léky, ale jeho říkání psáti. Chutnalo mu jísti, také píti, až konečně as týden nebylo mu dobře a jej to zatáhlo dne 12. prosince 1893.